VÝZNAMNÉ ŽIVOTNÍ JUBILEUM

30. 3. 2021
DSC_6757
Významné životní jubileum.
To je hrozně legrační slovní spojení.

 

Můžu se mu smát jak chci, ale dnes ho prostě mám, protože je to přesně dvacet let,
(H U S T Ý ! ! !),
co jsem si pořídila svého prvního psa.

 

Jednou v létě
Rhodéského Ridgebacka bez PP, Hippodamuse.

 

DSC_6755
Protože jsem zaznamenávací typ, od prvního dne jsem si psala deník.
Hippův deník.
 
(Zápisky tedy svojí jednotvárností a naivností odpovídají mentalitě jedenáctiletého dítěte a ne osmnáctiletého dospělého člověka, jak jsem to teď tak zhodnotila).
(Ale tak každý dospívá v jiný čas. A já jsem měla ve škole odklad).

 

DSC_6766
Pojďme teď nahlédnout do vpravdě historických, desítky let starých zápisků z doby, kdy ještě po světě chodili dinosauři, nosila se fialová saka a naopak se nenosily respirátory a na každém rohu byla telefonní budka…

 

DSC_6769
” Po 18-ti letech mi konečně rodiče dovolili psa”
Tak to je lež jak věž.
Jen jsem usoudila, že už je mi osmnáct a tak si můžu psa pořídit.

 

DSC_6772
První záznam v deníku pojednává o cestě pro štěňátko a o seznámení s Hippíkem.

 

DSC_6774
“Přišla jsem do hroznýho malýho bytu, kde to příšerně páchlo psinou. Ta ženská byla tlustá a stará. (Ale to je diskriminační předsudek). Říkala jsem si, že od ní si psa nevezmu. Ale když se na mě vyřítili 4 nádherný štěňata, tak bylo rozhodnuto… Hrozně jsem chtěla fenu, ale jedna měla přeražený ocas od dveří a druhá měla náběh na kýlu (od porodu), potřebovala by operaci. A tak jsem si ze dvou psů vybrala toho nejkrásnějšího, s černým čumáčkem a srstí kolem očí. Jmenuje se Hippodamus.”
Odstaveček jak vystřižený z článku o množírně psů.
A já si z tohoto prostředí psa vzala.
Neuvěřitelné.

 

DSC_6778
Ale na můj pocit štěstí to stejně žádný vliv nemělo:
“Hipp je totiž nádhernej, úžasnej, nemůžu na papír napsat, jakou z něj mám radost. Teť jsem nejšťastnější v životě”
 
A já teď jdu udělat volský voka.
Za chvilinku budeme číst dál.

 

DSC_6780
Už jsem zpátky, můžeme pokračovat.
 
Když jsme dorazili domů, malý Hipp zamířil do pelíšku.
Byl to obrovský pelech. A štěňátko se v něm ztrácelo.
Sdělení, že ten pejsek už moc nevyroste, tak nepůsobilo na mého tátu matematika věrohodně.
 
V deníku ale nalistujeme o pár stránek dál, kdy už byl Hipp u nás doma zabydlený, až k zápisu, který popisuje, jak jel poprvé vlakem.
 
Nejlepší je ovšem věta, která zakončuje příspěvek z 13. dubna 2001: “Pak se k nám přidali další 3 lidi se 4 psama a všichni jsme šli a povídali si o psech. Byl to pocit, který jsem nikdy nezažila.”
To mně přijde jako strašně vtipná věta. To musel být teda pocit!
(Do toho pocitu už se teď opravdu nedokážu vžít, protože do této chvíle jsem potkala asi 2 594 351 lidí, co doprovázelo tak 3 148 526 nejlepších přátel člověka a o psech melu pořád a v jednom kuse).

DSC_6782
Následuje zápis z 8. 9.:
“Včera jsem si byla vyzvednout fotky z Droxi drogerie. Mám z nich ohromnou radost. Doufám, že mi to focení začíná jít. Bylo jich ze tří filmů rozmazanejch asi jen deset. (Na mě dobrej počet).”
 
Jistě. Pouze deset rozmazaných fotek, to je opravdu velmi pěkný počet.

 

(Jen bych byla opatrnější s tím sdělením, že mi začíná focení jít. V to bych ani nedoufala).

 

DSC_6792
Když přeskočím na devadesátou osmou stránku deníku, píše se tam o noční oslavě Hippových třičtvrtěročních narozenin.
Popisuji tam, co všechno jsme si dali k jídlu.

 

Ale Hipp nedostal nic, aby se mu nepřevrátil žaludek.

 

DSC_6795
O mnoho stránek dál, je zápis z 1. 6. 2002, kdy se konala výstava psů bez PP v Kladně – Rozdělově, na kterou jsem Hippa přihlásila.
Zápisné stálo sto korun.
Byla to jeho první výstava, které se účastnilo asi patnáct psů a …

 

DSC_6798
viz. text níže.

 

Asi  jsem měla opravdu velkou radost, jak to tak čtu.
(Ovšem kurva a ty vole se neříká, zejména když mluvíme k Bohu).

 

“Ale Hippa to moc nebavilo.”

 

DSC_6800
Dále popisuji jak to celé probíhalo a co všechno vyhrál.
… a taky takový kýčovitý keramický odpařovač na vodu ve tvaru dalmatinů, který jsem ale zakopala v lese, protože se mi s ním nechtělo vláčet”.

 

No to je strašný dodlecto!
Přísahám, že jakmile se bude moci jezdit do vedlejšího okresu, ihned se do toho Kladna rozjedu, ten odpařovač vykopu a vyhodím do kontejneru na odpařovače!

 

DSC_6802
Skokem na dvoustou dvacátou sedmou stránku se přesuneme do srpna 2002, kde popisuji naši dovolenou v Jeseníkách.

 

“Táta je hrozně hodnej, koupil mu velkou konzervu a koupí mu i na konci velkej pytel 15 kg granulí Chiccopee, mají je tu totiž levný”.

 

Ano, typický scénář, když si nevydělávající dítě, které prý nemůže narazit na vhodnou brigádu, pořídí přes zákaz psa.

 

DSC_6806
Pokračuji popisem pobytu v úžasných Jeseníkách a za pozornost stojí i zmínka o našem prvním rodinném digitálním foťáku s rozlišením 0,6 Mega Pixelů za několik desítek tisíc korun.

 

DSC_6810
Prázdniny roku 2002 jsme trávili také na naší chalupě, kde nás uvěznily stoleté povodně a v místní Jednotě jsme si směli koupit pouze dva rohlíky na osobu.
Takový byl příděl.

 

Zmiňuji se tam i o vyplaveném trojském útulku a pražské ZOO, kde se utopilo 90 zvířat.

 

DSC_6812
Říjnový zápis popisuje událost roku! Roku 2002.

 

Hipp byl náhodně vyfocen a fotka byla uveřejněna v říjnovém Reflexu v článku o pouličních reklamách.

 

“Měla jsem takovou radost a všem hned psala SMSky ať si koupěj Reflex”.

 

Jé, to je legrační. SMSky se teď už skoro nepíšou.

 

DSC_6813
První říjnový den stejného roku byl Hipp poprvé v bijáku. Na nočním promítání filmu Amores perros v kině OKO.
(To ale není úplně vhodný snímek pro psího diváka).

 

DSC_6818
A poslední deníkový útržek je z Hippovy premiéry na agility zkouškách v Hostivicích 4. dubna 2003.

 

56E90B84-4D27-4B96-B064-DD81D8EAF2B3

Prošvihla jsem prohlídku parkuru, protože jsem si šla do Jednoty nakoupit.
Musela jsem proto důkladně pozorovat závodníky přede mnou, abych věděla, kudy parkur vede.
A Hippík zaběhl s jednou chybou a skončil na druhém místě.
(Takhle dobře jsme pak už skoro nikdy nedopadli, i když jsme prohlídku vždycky stihli).

 

D50F4E1A-2802-4F3B-B24B-016B67B78AF1

Na této dvojstraně se v deníku ještě zmiňuji o tom, že se chci přihlásit na 85-ti km dogtrekking Šlapanický vlk Moravským krasem.

 

17. – 20. 4. 2003 jsme se ho zúčastnili a skončili na osmém místě v ženské kategorii.

 

 

Ráda chodím.

 

DSC_6819
Tak to byla malá ochutnávka z Hippova deníku.

 

Jak jsem to tak pročítala, uvědomila jsem si, že se toho za dvacet let dost změnilo:

 

- mobilní čísla měla na začátku nulu
- vlak do Brna stál 115 Kč
- známka na koresponďák byla za 6,50 Kč
- používaly se analogové foťáky a vyvolávaly se fotky
- nevím o tom, že by se teď ještě vyráběly odpařovače na vodu. (Vlastně ani nevím, k čemu je dobrý odpařovat vodu).
- už neexistuje Droxi drogerie
- už neexistuje ani Hipp

 

Je potřeba natřít rohožku
Zemřel v září 2012. Jen Bůh ví jaký den, protože já jsem měla všechno v mlze.

 

Je pohřben na naší chalupě.
Nad sebou má buxus, kterému se náramně daří.

 

Už tu není skoro devět let, ale já si na něj stejně vzpomenu každý den.

 

 

Můj první pes.

 

 

Hippodamus.

 

 

P1120588

 

* PŘEDJAŘÍ *

3. 3. 2021
DSC_6660
Začíná moje milované období – předjaří.

 

A Polárníkovi je právě deset měsíců.

 

Neuvěřitelně vyrostl ze své štěněčí podoby.

 

DSC_6520
Na kilogramy je přírůstek z jeho dvouměsíčních 2,7 kg pouze třináctikilový.
Ale vizuálně se změnil až k nevíře.

 

DSC_6507

 

Nožičky se mu vytáhly, ouška se zvětšila, jazyk se prodloužil a srst mu zhoustla.
Přibylo na ní více černé barvy a hlavně povyrostla tak, že mu jde udělat na hlavě culíček.
 
Ten mu ale nikdy nedělám, samozřejmě.
 
Nebo teda možná jednou, dvakrát jsem mu ho udělala.

 

Možná že i pětkrát. Ale to je maximum.

 

2 měsíce vs. 10 měsíců
Simona s Delfínem má Polárník absolutně na háku.
Diriguje je a oni skáčou, jak on píská.

 

DSC_6632
Mladej začíná také projevovat svoji inteligenci.
Svým intelektem pravděpodobně předčí i jisté dva ohaře, o kterých už tu řeč byla.

 

DSC_6501
Tuhle si to Delfín zamířil do dveří s klackem v tlamě a ne a ne projít, protože délka dřeva byla delší než šířka futra.

 

DSC_6687
Pořád se snažil, narážel dřevem do dveří, zkoušel to s větším rozběhem…

 

Polárník se na to už nemohl dívat.

 

Kousnul Delfína do zadku a čapl do tlamičky klacek, který Delfín leknutím pustil.
Elegantně stočil hlavu tak, aby mohl projít a zmizel i s kořistí ve dveřích.

 

DSC_6452
Nebo má skvělou fintu, jak získat od Simona balónek.

 

Začne čuchat na určité místo a předstírat, že má dobrůtku.
Simon nechá míček míčkem a hrne se pro tu fiktivní lahůdku.
Polárník na nic nečeká, chňapne po balónku a vítězoslavně, s jiskřičkami v očích, utíká pryč.
Simonek jen rozpačitě kouká.
A diví se, že nemá ani pamlsek ani balónek.

 

DSC_6617
A co je nejhorší, ten malý drzounek se snaží se přechytračit i mě!

 

Ale to se mu pochopitelně nepovede, protože můj inteligenční kvocient je o desítky bodů výše, než ten jeho.

 

DSC_6651

 

A to, že nedávno stáhl za mými zády prostěradlo z věšáku a zatáhl si ho do pelechu, aby to tam měl víc nóbl, tak to byla jen naprostá náhoda.

 

 

 

* DELFÍNOVI JSOU ČTYŘI ROKY *

24. 1. 2021
DSC_6144
Delfín je dnes na světě přesně 1 460 dní.

 

DSC_5929
Simon 2 811 dní a Polárník sladkých 266 dní.

 

DSC_5421
No a já k dnešnímu datu straším na světě už 14 096 dní.

 

DSC_5872
Je to hrozně zvláštní, vidět minulost optikou ne let, ale dnů.

 

DSC_5737
Například si tak lze hravě spočítat, že jsem si čistila zuby už sedmadvacet tisíckrát čtyři sta šedesát jedenkrát,
(když odečtu ten rok, co jsem zuby ještě neměla a ten jeden večer, co jsem přišla hodně pozdě v noci z diskotéky a na čištění jsem se vykašlala).

 

DSC_6028
Protože od dvaceti let, jím jeden citron denně, vychází mi, že už jsem za život snědla šest tisíc devět set třicet pět citronů.
Tedy celoroční úrodu zhruba osmi citronovníků.

 

Citrus_x_limon_-_Köhler–s_Medizinal-Pflanzen-041

 

Tyto výpočty ale vzbuzují i otázku, kolik dnů nám na tomto pozemském světě ještě zbývá.

 

DSC_5772
Asi už se ale do dalšího teorizování pouštět nebudu a spíš napíšu něco o našem oslavenci.

 

To ucho dolu, prosím
Poslední rok se Delfínek trošinku zklidnil a je z něj (celkem) pohodový pes, se kterým je (celkem) radost žít a spolupracovat.

 

Big piece of my life
Teď má hlavu opřenou o moje koleno a lišácky po mně pokukuje.
Jako kdyby věděl, že zrovna píšu o něm

 

DSC_6104
a o jeho vyšetření srdce, na které jsme po roce vyrazili a které je u výmarských ohařů každoročně povinné.

 

DSC_5824
A výsledek byl skvělý.

 

Zdravý jedinec.

 

Jupííí!

 

 

 

* NEBEZPEČÍ PŘI HLEDÁNÍ DARŮ ZEMĚ *

30. 11. 2020
DSC_5135
Byl předvečer dne, kdy se otevírají první okénka adventních kalendářů a v obchodech probíhá vánoční nákupní běsnění.

 

Podvečer
Simonek dojedl odpolední přesnídávku a my tak mohli vyrazit do terénu.

 

DSC_5089
Rozhodla jsem se totiž, že tento rok nebudu brát obchoďáky útokem, ale dárky vyrobím z přírodních pokladů, které nám nabízí Matička Země.
(On také vlastnoručně vyrobený dar, udělá jistojistě obdarovaným největší radost).
“Tak kluci, jdeme ven”. Zavelela jsem.

 

Stoupali jsme po neudržované asfaltce směrem k lesu. Slunce intenzivně hřálo a nedovolovalo vůbec si připustit, že se nezadržitelně blíží prosinec.
Za chvilinku psi nasáli vůni lesa a tryskem se ztratili mezi stromy. (Polárníček se tedy rozprchl ještě dost nemotorným tryskem).

 

DSC_5004
To já jsem se nikam nerozběhla.
Právě naopak.
 
Pomalinku jsem procházela lesem křížem krážem s hlavou skloněnou, jako když člověk hledá houby.
Aby mi neunikl žádný dar přírody, který by posloužil k výrobě darů z přírody.

 

DSC_5170
Asi po deseti minutách se mi rozzářily oči.

 

Vedle ztrouchnivělého pařezu ležely tři šišky a já hned věděla, že z nich slepím panáčka.
Když jsem o kousek dál našla žalud, jehož horní část poslouží jako šik klobouček a mech, který bude suplovat vlasy, už jsem viděla v duchu figurku jako živou!

 

DSC_5137

 

Psi kolem mě občas proběhli, plně vtažení do víru lesního života a tak ani nezaregistrovali, že jsem našla také srnčí parohy.
 
Výborně, zaradovala jsem se.
Parůžky na soustruhu dohladka vysoustružím. Z jednoho růžku vydlabu píšťalku a z druhého udělám okrasný svícen.
A zabiju tak dvě mouchy jednou ranou, protože budu mít dárek jak pro trenérku agility, tak pro tetu.

 

DSC_5139
Hledání mě začalo čím dál tím víc bavit.
Na psy jsem skoro zapomněla a nořila jsem se hlouběji do lesa.
 
A pak jsem objevila nádherný kousek!
Samorost ve tvaru větve.
Dohladka ho obrousím šmirgl papírem a namořím lakem, plánovala jsem si.
 
A tento skvost bude zdobit ložnici rodičů.

 

DSC_5223
Už jsem to všechno nemohla skoro pobrat. Šišky, mech a parohy mě vypadávaly z rukou a samorost jsem za sebou s námahou táhla
a tak jsem hvízdla na psy, že se vydáme k domovu.
Zadýchaně přiběhli a už se nikam nevzdalovali.
 
Najednou, ve vteřině, všichni tři strnuli a upřeně se dívali na jedno místo.
Nechápavě jsem stejným směrem otočila hlavu a v houštinách zahlédla dvě malá lesklá očička a kly.
 
Ty vole, pra…
Ještě jsem to ani nestačila domyslet a divočák vyrazil z křoví rovnou na mě.
Psi zbaběle utekli a nechali mě napospas té nestvůře. A tak jsem si musela poradit sama.

 

Začala jsem po něm vrhat šišky, žaludy a parohy (házení mechem jsem si mohla odpustit, to jsem si ale v tom krizovém momentu neuvědomila), prase si z toho ale skoro nic nedělalo a tak jsem mu samorost mrskla přímo mezi oči.
Divočák zafuněl, zahrabal kopýtkem a konečně se vydal na ústup.

 

Než jsem se vzpamatovala, zmizel neslyšně v hloubi lesa.

 

DSC_5278
Celá roztřesená jsem začala shánět psy.
Byli u mě ve vteřině a bezelstně se na mě dívali, jako by se nechumelilo.

 

“Tak jdeme, vy hrdinové”, povídám jim.
“Ať ještě stihneme zavíračku obchoďáku”.

 

 

 

* POLÁRNÍKOVY PŮLROČNÍ NAROZKY *

3. 11. 2020
Simon (ale i Delfín)
Polárníček (alias lišáček, běloušek, netopejr a feneček) má dnes půlroční narozeniny,

 

Feneček
takže už s ním máme tu čest čtyři měsíce.

 

DSC_4838
Za tu dobu si všechny hravě přiklonil na svoji stranu

 

DSC_4554
a postupem času, jak rostl, nám začal pomalinku odkrývat svoji fantastickou povahu.

 

DSC_4532
Jako první ukázal, že miluje všechna zvířata,

 

DSC_4763
zejména děti.
Jak před dětským hřištěm slyší jejich výskot, začně se celý vrtět, válet po zemi a pak hned nadskakovat.
Zkouší pacičkou otevřít branku, ale já ho musím odtahovat, protožem piktogram s přeškrtnutým psem hovoří jasně.

 

DSC_4614
potom taky ukázal, že je hravý jako opička.

 

DSC_4445
Nadhazuje si pacičkami klacíky, nosí v tlamičce tenisáky, jablka, fusekle a papírové krabice od filé.

 

DSC_4395
A jaký je ještě?

 

DSC_4689
Veselý, optimistický a neskutečně něžně komunikativní.
Když chce jít ven, přiběhne, dívá se mi upřeně do očí a začne na mě šahat tlapkami a veškerou pozornost strhávat na sebe.

 

DSC_4450
Také je bezvýhradně důvěřivý, kouzelný, milý, bezelstný

 

DSC_4658
a hlavně je důvodně podezřelý z dokonalosti, protože nemá žádnou špatnou vlastnost.
(To, že Simonovi krade gumového hada a má strašnou legraci z toho, že ho Sim nedokáže dohonit, jsem jako neviděla).

 

DSC_4760
A proto se Polárník odsuzuje k doživotnímu pobytu na růžovém obláčku, plném her, výletů, lásky, pusinek a agility.
☁️

 

 

* BESKYDSKÝ DOGMARATON & MORAVSKOSLEZSKÉ BESKYDY *

11. – 16. 9. 2020
DSC_4097
Naše zářijová cestovatelská krasojízda pokračovala v Beskydech.
Už na začátku roku jsem se totiž přihlásila na 42,5 km dlouhý Beskydský Dogmaraton. (Na výběr byla ještě 26 km trasa, ale tak nejsme žádný vořezávátka, že jo).
A den kdy měl být odstartován, byl tu!

 

IMG_4533~photo-full
Tím dnem D byla sobota 12. září. Přijeli jsme o den dříve a ubytovali se v penzionu Gutská Bašta.
Dali nám pokoj snů. Obrovitánský pokoj.
Konečně jsem se nemusela po podlaze pohybovat jako člověk s obsedantně kompulzivní poruchou nebo dítě, co chodí po dlažebních kostkách pouze určité barvy, abych se trefila do volného místa kde neleží ucho, ocas nebo noha psa, jak tomu vždycky bylo v jiných ubytovacích zařízeních.

 

V předvečer závodu jsme se šli porozhlédnout po okolí a asi za čtvrt hodinky jsme došli do lesa, kde byl právě dokončován nový dřevěný kostel.
Až na místě jsme si uvědomili, že tam stál původně ten kostel, který byl vypálen.
Kostel v Gutech, o kterém se všude psalo.
To byl celkem šok.

 

387bffec8ae9302e8ab39af3688a23be

 

Náš přechodný domov byl od startu Dogmaratonu vzdálen asi tři sta metrů. (Takže když jsem si v penzionu zapomněla botu, v klidu jsem se pro ni vrátila).
 
Na startu už byl pěkný šrumec.
Psi různorodých plemen, jako závodní koně před startem, nedočkavě funěli a poskakovali. Nejraději by vyrazili ihned.
Lidští závodníci se protahovali, doplňovali tekutiny a debatovali nad plánem cesty.
 
Nezbývalo než také prolétnout itinerář, vzít si čip a mapu, zkontrolovat povinnou výbavu, pořádně zavázat tkaničky, psům nasadit postroje a jdeme na to!
Jen já, Simon a Delfín. (Polárník byl totiž v době registrace do závodu kdesi na houbách a v době Dogmaratonu ještě neměl vyvinutou kostřičku, na takovou túru).
 
DSC_4081
Startovalo se libovolně v určitém časovém úseku s minimálně pětiminutovými rozestupy.
Když jsem pozorovala závodníky a závodnice, kteří startovali přede mnou, bylo mi podezřelé, že všichni vybíhají a nikdo nejde.

 

IMG_4531~photo-full
Počkat, počkat počkat, pomyslela jsem si.
Dogmaraton obsahuje slovo maraton.
A v tu ránu mi to došlo. Dog je pes, tak to jsem si myslela dobře, ale maraton je běh.
Oou.
Snad nás nevyloučí, když pouhopouze půjdeme.

 

Takže někdo uběhne 42 km.
V horském terénu.
Aha.
To jsem nevěděla.
 
Z myšlenek mě vytrhl Delfín, protože trhl vodítkem, jak už byl natěšený na cestu.

 

IMG_4537~photo-full
A tak jsme taky odstartovali.

 

IMG_4535~photo-full
Šli jsme se Simonem s písničkou jako ptáček, naprosto v klídku.
Tu jsem si utrhla kytičku, tu jsem něco vyfotila nebo zblajzla avokádo.
 
Jenom Delfín nám tu pohodičku kazil.
Protože on má narozdíl ode mě a Simona srdce závodníka.
Vycítil tu atmosféru a byl jako v tranzu.
 
My pohodáři jsme ho jenom zdržovali.
 
Cesta byla, Pane Bože, neskutečně nádherná!
(Prostě Beskydy…)
Vedla do kopce, z kopce, do kopce, z kopce. A tak pořád dokola.
 
Převýšení bylo, no, já na ty čísla moc nejsem, ale tipuju tak deset tisíc metrů nebo možná i dvacet tisíc metrů. Nebo možná jen centimetrů.
Ale vážně strašně moc!

 

IMG_4536~photo-full
Během cesty jsem narazila na cedulku: “prosíme neničte nám ukazatele, probíhá zde Mistrovství České republiky v Dogmaratonu.”
Heleme se, řekla jsem si v duchu, tak my jsme na mistrovství republiky, dokonce. To jsou mi novinky.
 
Osvěžovali jsme se v horských potůčcích a na kontrolních stanovištích, kde nám taky cvakali kartičku.
K dispozici byla voda a pestrá nabídka různých dobrůtek.
Jako vyhladovělá holubí letka jsem si nebrala servítky a doplňovala energii.

 

IMG_4462~photo-full
A pak to přišlo.
Na třicátém druhém kilometru jsem měla obří krizi.

 

IMG_4454~photo-full
Problém byl ten, že Delfín celou cestu intenzivně táhnul.
Na to jsem nebyla vůbec zvyklá, protože mám psy na výletech volně, ale tady museli být přivázaní.
Do kopce to vůbec nevadilo, to bylo naopak žádoucí (takže jsem byla radostí bez sebe, (to se mi tedy ještě nikdy nestalo), když nás čekal strmý kopec nahoru), ale z kopce dolů, to bylo postupem času a nárůstem ušlých kilometrů, krapet nepříjemný.
Začaly mě bolet kolena a nárty, jak nohy narážely, díky tomu silnému tahu, tvrdě do země.
Takže problém nebyl v délce tratě, ale v bolesti.

 

DSC_4025
Asi na třičtvrtě hodiny jsem si proto sedla a přemýšlela, jestli mám skončit nebo pokračovat.
 
První čtvrthodinu jsem byla rozhodnutá skončit.
Druhou čtvrthodinu jsem pozorovala mravence, jak tahá kuklu.
Třetí čtvrthodinu jsem poprvé v životě afirmovala.
 
A pak jsem se rozhodla, že teda budu pokračovat. Když nejsme ty vořezávátka.
(Simon za tu dobu usnul hlubokým spánkem, takže jsem ho musela něžně vzbudit. A ještě chvilku šel rozespinkaný).

 

IMG_4534~photo-full
Nakonec jsme to zvládli.
Prošli jsme cílovou páskou za 10:15:28, na celkově čtrnáctém místě v kategorii Dogmaraton žen.
 
Myslím, že se tak můžu zařadit k lidem, co mají doktorát z fyziky na Michiganské univerzitě, řidičský průkaz skupiny a, c, e a na motorku nebo umí žonglovat s vidličkami.
 
Nejsem zbytečný člověk.

 

DSC_4157
V základním táboře už na všechny čekal oběd/večeře (zvláštní, že zrovna tam jsem jedla nejlepší jídlo svého života a už ani nevím, co to bylo), kapela vyhrávala, všude plno lidí, i místních se přišlo podívat a byla tam vůbec úžasná atmosféra!
Delfín mě a Simona odtáhl do penzionu (už podruhé jsem ocenila, že je vzdálen od startu a cíle pouze tři sta metrů).
A padli jsme do postele. (Nějaký to mytí taky proběhlo, to zase ne že ne).

 

DSC_4095
Myslela jsem, že ráno budu úplně nepoužitelná, ale uvědomění si, že nejsem zbytečný člověk, jednoho posílí.
A tak jsme mohli prozkoumávat tyhle nádherné hory a místní města i městečka, také následující dny.
A byli jsme, no skoro všude.
V archeoparku Chotěbuz, v muzeu Těšínska, v Jablunkově, v (nebo spíš na) nejvýchodnějším bodě ČR, v muzeu Beskyd Frýdek-Místek, v Příboru, v rodném domě Sigmunda Freuda a na dalších čarokrásných cestách, polích, loukách a lesích…
(Velká náhoda byla, že jsme tam pobývali zrovna v týdnu, kdy měly moravskoslezské památky, muzea, zámky a další expozice, vstup zdarma).

 

 

Jenže všechno krásné jednou končí a den návratu byl tu.
Nezbývalo než se rozloučit s prasátky, co nás každé ráno budili chrochtáním, zabalit si věci a připravit se na cestu.
Tak ahoj a zase někdy!
(Ale to už budete veliký).

 

Dvě prasátka před naším penzionem

 

* JAK SI PANDA HRÁLA S PANDOU *

7. 9. 2020
Hra s pandou obr. 1
Elá hop!

 

Hra s pandou obr. 2
Čtyřměsíční Polárníček dostal darem plyšového medvěda.

 

Hra s pandou obr. 3
Jeho radost z dárku nebrala konce

 

Hra s pandou obr. 4
a kdyby mu ho Delfín nesebral a nerozcupoval, tak si tam s ním hraje dodnes.

 

Hra s pandou obr. 5
 

 

* AGILITY TÁBOR LUKÁŠOV *

30. 8. – 5. 9. 2020
DSC_3752
Tak na tenhle týden jsem se pekelně těšila.

 

DSC_3535
Sedm dní snů na severu země, v Lukášově u Jablonce nad Nisou,

 

DSC_3191
od rána do večera naplněný agility tréninky, bloumáním luxusní přírodou a chytáním můr při západu slunce.

 

Na lovu můry
V hlavní roli účinkoval charismatický pan Simon, agiliťák tělem i duší.
Byl na place dvakrát denně, takže musel mít zajištěn špičkový carnivore catering, osobního maséra a dostatek rekvizit v podobě různě velkých míčků.

 

V záři sluníčka
Polárníček dělal křoví.

 

Na měkkém koberečku
Všude se neustále ochomejtal, něco zkoumal a chtěl dostat lepší příležitost, než komparsní roli diváka.
Bez ustání vbíhal do tunelu a pokukoval po překážkách.

 

Obdivný pohled
Delfín měl jen malý štěk, protože ho téma agility, kterému jsme se celý týden věnovali, absolutně nezajímá.
Táhlo ho to do lesů, kde pořád tahal nějaké obrovské klády či co a stopoval zvěř.

 

DSC_3569
Ale osvědčil se i jako kaskadér, když skočil z hráze do rybníka a z takové menší skály.

 

Zaostřeno na Delfína
V pauzách jsme relaxovali v trávě,

 

Just Simon
chodili do Jablonce pro bižuterii a buřty

 

IMG_4209~photo-full
a hlavně prozkoumávali Jizerské hory, které pro nás byly nově objevenou perlou České republiky.

 

DSC_3533
Uteklo to ďábelsky rychle.

 

DSC_3210
Ale zase na druhou stranu,
stoprocentně tu nejsme naposledy!

 

 

 

 

* TŘI PSI *

17. 8. 2020
DSC_3016
Věc se má tak.
Není úplně obvyklé, aby měl člověk tři psy.

 

 
DSC_2961
To spíš má tři mobily, tři automobily, tři akvarijní rybičky, tři topinkovače, tři milenky, tři platební karty, tři televizory nebo tři knihy.

 

DSC_3042
Takový člověk, když jde po ulici, není vůbec nápadný.
A to ani když má v kapse tři mobily a nese tři topinkovače.

 

DSC_2986
Musíme si přiznat, že já drobet nápadná jsem.

 

Simonek se sice před pár lety stal člověkem, takže mám jenom jednoho psa většího a jednoho psa malinkého a to je skoro úplně normální.

 

Problém je v tom, že Simon vizuálně stále jako pes vypadá.

 

DSC_2980
A tak, když jdeme ulicemi, občas nějaká paní, jak se jí dostaneme do zorného úhlu, v němém úžasu zastaví a pohledem nás rentgenuje, dokud nezajdeme za roh.
(Vsadila bych se, že má i pusu dokořán. Ale není to vidět, protože v poslední době si někteří lidé na ulici zvykli, ze záhadného důvodu, zakrývat spodní část obličeje. Ale oči si tedy nechávají odkryté).

 

A nebo sedí chlapeček v kočárku a tatínek, jak vidí psa, hned kočárek natočí směrem, kudy jde pes a říká dítěti:
“hele Pepíčku,”
(nebo spíš Theofile, to je lepší),
tak: “hele Theofile, pejsek.”
“Jé koukej, druhej pejsek.”
“A třetí pejsek!”

 

A Theofilovi úplně hlavička rotuje, protože neví, kam se má dívat dřív.

 

DSC_2956
Vlastnictví tří psů přináší ale i další různorodé aspekty.

 

DSC_2859
Musím stříhat padesát čtyři drápků,

 

DSC_2930
odpovídat na otázku, že se venčením psů neživím,

 

DSC_2831
 ̶m̶á̶m̶ ̶m̶o̶c̶ ̶r̶á̶d̶a̶  zbožňuju robotický vysavač,

 

DSC_2939
musím umět Simona, Delfína i Polárníka geometricky přesně poskládat v MHD, pořád odpovídat na otázky spolucestujících a organizovat pořadí hlazení.

 

DSC_2948
nesmím povolit v ostražitosti, aby se mi stádo nerozuteklo,

 

DSC_3010
a musím být kouzelná a milá na řidiče:
PPL, České pošty, DPD, GLS, Geis, WEDO a DHL,

 

aby mi na čas vozili:
granule, sušené rybičky, balónky, vodítka, obojky, kosti a konzervy.

 

DSC_2993
No, myslím, že s nimi zažiju ještě hodně legrace, ale taky perných chvilek.

 

(S těmi třemi psy, jsem myslela, že zažiju tu legraci a ty chvilky).

 

 

 

Jsem prostě na všechno co nás čeká, děsně zvědavá! ♥

 

 

 

* DELFÍN, BEST OF BREED *

15. 8. 2020
IMG_4071~photo-full
Kdybychom každý rok nevyrazili alespoň na jednu mladoboleslavskou výstavu, nebyl by ten rok úplný.
Protože to tento rok byla skoro jediná výstava, tak je opravdu štígro, že tento rok úplný je!

 

A Delfín?
Nastoupil ve třídě šampionů, běhal, stál a zvítězil.

 

Takže celková bilance byla: V1, CAC, Národní vítěz, BOB ✽
a luxusní posudek od pana rozhodčího Miroslava Václavíka:
“Výborná kondice, silná samčí hlava, správný chrup, pes plným právem obhajuje svou třídu.”

 

Závěrečky byly zrušeny a tak jsme moc poděkovali Delfínově handlerce Evě a rozjeli se domů.

 

IMG_4073~photo