24. ledna 2022
Událo se něco výjimečného. Něco, co se ještě nepodařilo žádnému Italskému ohaři v ČR a možná, tedy možná, ani na celém světě.
Můj jediný a jedinečný Simon, se dostal do elitní agility kategorie A3.
Na Silvestra minulého roku si v Ratenicích splnil předposlední a 7. ledna tohoto roku v Kladně poslední (pátou) dvojkovou zkoušku a tak se stalo, že mu byla otevřena vrátka, (tedy spíš diamantová brána, zdobená mramorovými andělíčky a zlatými kudrlinkami), do kategorie A3.
Dobře. Musím uznat jednu ošemetnou věc. Italové, jako málopočetné a robustní plemeno, se agility vůbec nevěnují a Simon je jediný Ital, který se v ČR tohoto sportu účastní.
Ale vsadím zlámanou grešli na to, že i kdyby se agility věnovalo 23.784 Italů, tak Simon z nich bude nejhbitější a nejšikovnější. To je jasný tak, jako že v noci vyjde měsíc, a že jsou v hlíně krtci.
Simon totiž agility zbožňuje. Jakmile vyndám do chodby mošnu s teniskami, balónkem a sušenými střívky, Sim sedí u zavazadla, nehne se od něj na krok, jemně mručí a hypnotizuje mě, že už musíme jít.
Agility je nádherný sport a jsem na něm krapet závislá. Stejně jako on.
Když se ohlédnu za sebe, co všechno jsme se Simonem v agility zažili, tak jsou to pestrobarevné příhody, události a výzvy, které neskutečně upevnily a zocelily naše přátelství. Nebo spíš lásku.
