3. 3. 2021
Začíná moje milované období – předjaří.
A Polárníkovi je právě deset měsíců.
Neuvěřitelně vyrostl ze své štěněčí podoby.
Na kilogramy je přírůstek z jeho dvouměsíčních 2,7 kg pouze třináctikilový.
Ale vizuálně se změnil až k nevíře.
Nožičky se mu vytáhly, ouška se zvětšila, jazyk se prodloužil a srst mu zhoustla.
Přibylo na ní více černé barvy a hlavně povyrostla tak, že mu jde udělat na hlavě culíček.
Ten mu ale nikdy nedělám, samozřejmě.
Nebo teda možná jednou, dvakrát jsem mu ho udělala.
Možná že i pětkrát. Ale to je maximum.
Simona s Delfínem má Polárník absolutně na háku.
Diriguje je a oni skáčou, jak on píská.
Mladej začíná také projevovat svoji inteligenci.
Svým intelektem pravděpodobně předčí i jisté dva ohaře, o kterých už tu řeč byla.
Tuhle si to Delfín zamířil do dveří s klackem v tlamě a ne a ne projít, protože délka dřeva byla delší než šířka futra.
Pořád se snažil, narážel dřevem do dveří, zkoušel to s větším rozběhem…
Polárník se na to už nemohl dívat.
Kousnul Delfína do zadku a čapl do tlamičky klacek, který Delfín leknutím pustil.
Elegantně stočil hlavu tak, aby mohl projít a zmizel i s kořistí ve dveřích.
Nebo má skvělou fintu, jak získat od Simona balónek.
Začne čuchat na určité místo a předstírat, že má dobrůtku.
Simon nechá míček míčkem a hrne se pro tu fiktivní lahůdku.
Polárník na nic nečeká, chňapne po balónku a vítězoslavně, s jiskřičkami v očích, utíká pryč.
Simonek jen rozpačitě kouká.
A diví se, že nemá ani pamlsek ani balónek.
A co je nejhorší, ten malý drzounek se snaží se přechytračit i mě!
Ale to se mu pochopitelně nepovede, protože můj inteligenční kvocient je o desítky bodů výše, než ten jeho.
A to, že nedávno stáhl za mými zády prostěradlo z věšáku a zatáhl si ho do pelechu, aby to tam měl víc nóbl, tak to byla jen naprostá náhoda.
