20. 7. 2020
Okny, lesknoucími se jako výloha v cukrárně, dopadají sluneční paprsky, příjemně mi prohřívají klávesnici a já tak můžu pokračovat v příběhu o novém pejsku Polárníkovi tím, že povyprávím, jak na malinkého vetřelce zareagovali Simon s Delfínem.
Když jsme se s Polárníkem blížili z jeho rodného Polska do nového domova v Praze, byla už hluboká noc.
Hvězdy svítily neobyčejně intenzivně (myslím, že jsem zahlédla i Polárku) a my jsme stoupali ulicí U Rajské zahrady* jako kdyby byla ozářena stovkami reflektorů.
(Jak se ostatně při příjezdu hvězdy sluší a patří).
Polárník ospale mžoural, koukajíc z tašky po novém městě, které bude brzy jeho novým domovem.
Protože se v metru vykakal (mezi stanicemi Rajská zahrada* a Hloubětín) a vyčůral (mezi stanicemi Palmovka a Invalidovna), tak byl už pomalu připraven ke spánku.
Ale já mu povídám:
“V první řadě. Ode dneška jsi žižkovák. A v našem revíru se chodí spát hodně pozdě.
A za druhé, ještě tě musím seznámit se dvěma ohaři.
To nebudeme odkládat na ráno.”
Mladýho tato informace zjevně potěšila.
Najednou byl zase čilý jako mřenka a v tašce na rameni se začal mrskat tak, že klubko hadů proti němu bylo houfem mdlých nudlí v laciné pytlíkové polévce.
Už už chtěl vyskočit na chodník a tak jsem přidala do kroku.
Naštěstí mě jeho 2,7 kg těžké tělíčko nijak nezpomalovalo.
Tak. A jsme doma. Řekla jsem si v duchu a položila tašku s psíčkem před vchodové dveře.
Polárník trošku znejistěl, protože se zpoza dveří ozýval hlasitý čuchot.
Pravou rukou jsem odemkla a levou pomalu otevřela dveře.
A jedno velké životní setkání mohlo začít.
Kluci se ke mně s radostí rozeběhli a já povídám: “Překvapeníííí!”
Oba se, jako jeden muž (tedy jako jeden pes) zarazili a svůj pohled upřeli na štěňátko.
Simon k pejskovi pomalu sklonil hlavu a strašlivě se zašklebil.
(Jako když tuhle spolkl omylem přejetou žábu).
Rázným krokem odešel do pelechu a dělal, že spí.
Přišla jsem k němu a začala jsem ho chlácholit.
“To je jen takovej malej pejsek. Možná že je i plyšovej, ten už vůbec nevyroste. A já ho jenom hlídám. Ten tady nebude nafurt”.
Simon (jako by mi nevěřil) se uraženě zvedl z pelechu a šel se zavřít do kumbálu, kde seděl až do rána jako socha.
Naproti tomu Delfín byl nadšen.
Začal štěňátko přátelsky očuchávat, vrtěl ocáskem rychlostí 120 km/hod, lehal si, nechal se tahat za uši a kůži a už úplně probuzený Polárník po něm skákal jako na trampolíně.
Od té chvíle se od své nové hračky Delfín nehnul ani na krok.
Tlapou velikou jako Polárníkova hlava ho jemně vyzýval ke hře a ožužlával mu kožíšek.
Den už se ale skutečně chýlil ke konci.
Vlastně pomalu začínal den nový a to už bylo pozdě i na žižkováky.
Byl nejvyšší čas, jít do postele.
Zívající jsem z koupelny zamířila rovnou do ložnice, unavená tak, že jsem si spodní část pyžama oblékla na hlavu a horní část na jednu nohu, jak jsem ráno zjistila.
Polárník mě vesele následoval, ale protože štěňátka u mě nemají žádné zvláštní výhody a zákaz vstupu do ložnice nesmí být porušen za žádných okolností,
zabouchla jsem mu před čumáčkem dveře.
Když jsem za chvilinku nakoukla do obýváku, abych zjistila, jaké místo si vybral k obývání, tak jeho růžový pelíšek to nebyl.
Ležel vlisovaný pod pohovkou a klidně oddychoval.
Tak dobrou noc! *****
*
