22. 4. 2020
Musím to tu trochu odštěňátkovatět.
A přidat sem kapičku důstojnosti, vznešenosti a majestátnosti.
Trochu klidu, nadhledu a zkušeností.
A udělám to tak, že sem frknu dva pořádné dospělé psí chlapíky,
pantátu Simona a pana Delfína,
kteří vstávali v 5:15,
abychom zastihli Karlův most v celé své nádherné nahotě, tedy jeho nádherné nahotě, asi lépe řečeno, bez stánků a bez lidí.
Ale nějak jsme se špatně domluvili.
Protože já jsem vstávala v 8:15.
V tom momentě, když mi někdo, nevím kdo, zabořil dráp do hlavy.
Na most jsme dorazili v poledne.
Cha chá, ovšem nebyla tam stejně skoro ani živáčka! (Až na pár lidí, kterým skřehotaví racci, ozdobeni oranžovým zobáčkem, kradli roušky).
A tak kluci na mostě mohli řádit jako černé ruce a já jsem cvakala a cvakala spouští.
A pak měla na kartě fotky, které už asi (naštěstí i naneštěstí) nepůjde nikdy zopakovat.