24. 01. 2018
Tak malému usmrkánkovi už je jeden rok.
Ať chci sebevíc, tak se tento text prostě nemůže obejít bez té obligátní věty, jak to strašně uteklo a já mám pocit, že se na Delfíně jedu v sobotu teprve poprvé podívat.
A jaký byl ten rok s ním♥?
No, dámy a pánové, byla to neskutečná jízda!
Delfín je totální vichr z hor. Je to bezkonkurenčně “nejtěžší” (ale vlastně i nejtěžší bez uvozovek:) a nejnáročnější pes ze všech nejlepších přátel člověka, které jsem doposud měla.
Je to pes, jehož výchova a vedení je pro mě vysokou školou kynologie, abych tak řekla. A často se dotýká a lehounce lechtá hranice toho, co jsem schopna zvládnout.
Simonek, potažmo Ital, je oproti němu ten nejmírnější beránek, kterého může ovládat tříleté dítě malíčkem ruky.
Jestli je Delfín svojí akčností a elánem typickým představitelem výmarského ohaře, tak Instinkt byl asi kokršpaněl. Nebo spíš čivava.
Delfínova zvídavost a hlavně energie sahají až do nebes. Vyžaduje nekonečné procházky a pořád nějaké zaměstnání. Je neuvěřitelně odolný a neunavitelný. Je to takový Železný Zekon psí říše.
Tím jaký je, nemohl nezměnit i mě. Například. Jednoho dne kouknu v odrazu zrcadla na svoje záda a úplně se leknu! Jdu rychle listovat anatomickým atlasem a mám jasno. Na zádech mám vidět svaly. Poprvé v životě. Fakt legrace. Na zádech!
Tenhle rok nás čeká svod, výstavy a první zkoušky. Ale hlavně na nás čeká maximálně akční život. A takovej život si začínám nechávat líbit…
